Když v restauraci nezdraví…

Číšník

Televizní osvěta věhlasných kuchařů možná napomohla k tomu, že to v kuchyních nevypadá jako v chlívě a gastronomický um našich kuchařů se zlepšuje, nicméně, přesto se ptám, k čemu je rčení, že srdce restaurace tvoří kuchyň, když celý dojem z restaurace může zhatit již v prvních vteřinách tragický servis?

Vydali jsme se s přítelem do nedaleké restaurace, od které jsme sice nic moc neočekávali, ale touha po teplé polévce byla silnější než odhodlání popojít o několik ulic dále do jiného podniku.

Jen co jsme vešli sjela nás svým pohledem drobounká slečna v křiklavě růžovém tílku, ze kterého jí ven čouhala červená podprsenka. I já se sice ráda podívám jiným slečnám do výstřihu, nicméně co je moc, to je moc. Pravda, pak mi došlo, že právě miniaturní tílko je to jediné, za co tato servírka může dostat spropitné.

Za nedlouho poté nám, opět beze slova, slečna předhodila jídelní lístek a ihned se jala věnovat svému nápadníkovi u baru. Výběr na jídelníčku poměrně slušný, ceny pražské. Rozhodli jsme se jen pro teplou polévku. Ta nám byla donesena, nicméně tu přítelovu polévku slečna při pokládání na stůl rozlila a snad ve snaze aby si toho všiml, otočila talíř rozlitou stranou čelem k němu. Ihned, opět zcela beze slova a bez pardónů, odkráčela. Podotýkám, že i náš pes dostával konzervu civilizovaněji než my v této restauraci.

Jako v úžasu jsme polévku ochutnali. Ta moje rajčatová, byť bez na menu napsaných bazalkových lístků, byla chuťově chvalitebná. Přítelova česnečka za 49 Kč vypadala přesně jako ta ze školní jídelny a stejně tak i chutnala, navíc byla více studená než teplá, o což nám při příchodu vlastně šlo.

Když přišla slečna servírka, promluvila: „Nechutnalo?“ Na podotknutí, že nechutnala, že byla studená a že nás tam již neuvidí, odvětila jen: „Studená?“ a opět odcupitala. Nechali jsme tedy na stole peníze, pochopitelně bez spropitného a odešli jsme. Slečna snad ze strachu, aby se s námi již nemusela střetnout a nemusela pozdravit, za barem pro jistotu již nebyla.

Možná vám mé postesknutí přijde jako mnoho povyku pro nic, ale když si vzpomenu, jak mi jako malé maminka do hlavy vtloukala základy slušného chování i to že se má zdravit a když si vzpomenu, kolikrát jsme stály na domovní chodbě a před očima sousedů mi káravým hlasem opakovala: „No, co se říká, když někoho potkáš?“, je mi líto, že se tak snažila, když se to dnes už vůbec nenosí…

Poučení pro příště? Když vás v restauraci při vstupu nepozdraví, otočte se na podpatku a upalujte pryč.

 

Veronika


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>